40 let

40 let. Připadám si stará? Připadám si mladá? Ani jedno.

Připadám si, že všechno je tak, jak má být.

Vlastně ne všechno je jak má být. Svůj den jsem si představovala jinak, než shánět se po doktorech, jestli se mi vrátil zánět močových cest, nebo je to něco jinýho, ještě blbějšího. A u toho myslet na to, že poslední měsíc si připadám jak rozbitá panenka. Únava, zánět, zase únava a zase zánět.

Jenže potom se zase vracím ke svému dobrému pocitu. Ne že by tam byl vždycky a automaticky, ale už jsem se ho naučila pěstovat. Zdraví bude zase dobrý. To, že musím řešit něco, co jsem nechtěla, nemá vliv na to, že teď jsem šťastná a spokojená asi nejvíc ve svém životě.

A zase si uvědomuju, co všechno teď mám:

  • Jsem šťastná a spokojená.
  • Jsem vděčná za to, že jsem zdravá, mám dvě ruce a dvě nohy a to, co se přihodí, můžu řešit.
  • Mám se víc ráda. Víc, než třeba před 5 lety a rozhodně víc, než před 10 a více lety.
  • Nejsem dokonalá a jsem s tím smířená.
  • Vím, že když se přihodí něco špatného, můžu se z toho něco naučit.
  • Vím, že když se přihodí něco špatného, nakonec bude zase dobře.
  • Uvědomuju si, že celý život jsem se bála, měla strach, se úplně projevit. Poslední roky pracuju na tom, abych tenhle strach poznala a naučila se s ním pracovat. A mám radost, že se mi to daří.
  • Vím, kdo jsem, co mám uvnitř, a že je to skvělý.
  • Měla jsem vždycky utkvělou představu, že mám dělat něco, co se líbí ostatním. Teď vím, že mám dělat něco, co se líbí mně.
  • Mám úžasnýho partnera, po kterým jsem někde v skrytu duše vždycky toužila, ale nikdy jsem nečekala, že někdo takový může reálně i existovat.
  • Uvědomuju si, že to, jak žiju, jak co vnímám, co řeším nebo neřeším, co mě trápí nebo inspiruje, to záleží jen na mě a na mém přístupu k tomu. To, co se děje, nemusím umět změnit. Rozhodně ale umím změnit svůj přístup k dané věci.
  • Radost a štěstí i spokojenost nepocházejí zvenku, od ostatních, nebo dokonce z jakýchkoli materiálních věcí. Podobně jako hodně dalších pocitů pocházejí zevnitř. A proto je můžu ovlivnit jen já sama.

Poslední měsíce řeším v hlavě to, co dělat, jaká je má práce. Jak ji dělat tak, aby se líbila, aby to mělo smysl a někam to vedlo. Jenže pořád mi můj vnitřní kritik poukazuje na to, že to musí nějak vypadat, splňovat nějaké podmínky.

A víte co? Už toho mám akorát tak dost. Jsme tu na zemi jen na krátkou chvíli a já mám právo na to, tvořit tak, jak to cítím já.

Možná to nebude úžasně originální, ale bude to autentické.

(Mimochodem, “… v době, kdy se Shakespearův život chýlil ke konci, sepsal prakticky už všechny příběhy, které existují, což ale neodradilo téměř pět století spisovatelů od toho, aby rozvíjeli tytéž linie znovu a znovu.” – z knížky Velké kouzlo od Elizabeth Gilbertové.)

Potřebuju říkat, co chci říkat, a budu to říkat celým svým srdcem.

Koneckonců, kdy jindy než teď si můžu dovolit dělat a říkat to, co se mi líbí a co mě baví, bez ohledu na to, jak to dopadne. Život tady na zemi mám jen jeden.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.