Když to nejde

Když to nejde

To je tak, když chci něco napsat, ale vůbec mi to nejde. V hlavě se mi honí tisíc námětů, ale nějak se mi nedaří jeden pořádně chytit a popsat ho. Nechce se nechat hodit na virtuální papír a mě to šíleně štve. Tak já mám tady toho tolik, co chci říct, a najednou nic? To je jako schválně, že to nejde, ne? Bože, co s tím mám udělat? A sedím, snažím se a nic.

Jsem nervózní, tlak v mojí hlavě se stupňuje a je to všechno pěkně naprd. Ach jo, co mám teda dělat? Jen tak si sednout a začít psát? Cokoliv? No dobře, třeba to přinese aspoň uvolnění, ať v sobě nemám ten tlak. Takže tady sedím a píšu, abych se vypsala. Jak mě to štve, že mám téma, které právě teď nedokážu podle svých představ chytit a zformovat, že mám téma, které je tak krásné a obsáhlé a já teď nemám inspiraci. Nebo možná moc tlačím na to, aby to bylo perfektní. Zase se tlačím to doho, aby to získalo co nejvíc lajků a přitom vím, jak je tohle tlačení na pilu kontraproduktivní.

Na druhou stranu, už mě dávno nebaví se litovat. Takže aspoň píšu, že se mi nedaří. Ono je to vlastně osvobozující. Ha, prostě jen tak psát. Říká se, že ještě lepší je psát rukou a na papír, že to pak víc prochází přes tělo a má to větší sílu. Občas to tak dělám. Ale já mám ráda i psaní na klávesnici.

Což je docela paradox, nikdy jsem neuměla psát všema deseti. Když jsem nastoupila do první skutečný práce, poradenský firmy, potřebovala jsem to docela dost. Psát emaily, rady, dopisy, prezentace, všechno vyžadovalo psát aspoň tak, abych tam neseděla do desíti do večera. Není to úplný happy end, všema deseti pořád psát neumím a i když jsem zkoušela jeden dva kurzy online, nebavilo mě to. Asi jsem už navyklá psát tak, jak jsem se naučila. Moje prsty už tak nějak ví, kde je jaké písmenko, a jde mi to možná rychleji, než kdybych se učila všema deseti a byla frustrovaná, že mi to jde pomalu :)))

Takže psaní se nevzdám. A jak píše Elizabeth Gilbertová, budu psát každý den. I kdyby to stokrát nešlo a kreativita se mi týden schovávala, je to pořád lepší, než nedělat vůbec nic. No, vůbec nic znamená taky spoustu věcí, jako brouzdat po Instagramu nebo na Facebooku, uklízet, prát, vařit, jít nakoupit, sportovat, prostě doplňte si to, co děláte vy sami 🙂 Ale chápete, nedělat vůbec nic znamená nedělat to, co máte rádi, nedělat to, kam vás to táhne. Nemusí z toho hned být bůhvíco, to není ani reálný. Ale bude z toho aspoň něco. Malýho, ale mýho, nebo vašeho. A budeme z toho mít radost. A ne malou, to vám povídám 😉 Radost, taková ta krásná vnitřní radost z toho, že jste něco malýho udělali, je stejně častokrát lepší, než mít něco dokonalýho, ale pouze v hlavě 🙂

Co je vaše psaní? Vaše něco, co vás někdy frustruje a štve, ale nikdy byste se toho nevzdali?

Moje milé ženy, holčenky, dívky, tohle je vlastně jen jeden z mnoha příkladů, proč nás baví dělat něco jen tak pro radost, než aby to bylo nejlepší a dostalo to nejvíc lajků 🙂 Potřebujem jenom pohladit tu naši vnitřní holčičku, malou Květušku, Evičku, Janičku, Helenku (ano, teď si sem dosaďte vaše jméno), obejmout ji, usmát se na ni a říct jí: “Moje milá, neboj se, za pár dní bude líp. Mám tě moc ráda, i když ti tohle nejde. Na chvíli to pusť z hlavy, nebo to teď udělej jen tak pro radost a nemysli na výsledek. Všechno je v pořádku.”

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.