Naughty or nice?

Nezbedná, nebo hodná? Otázka, která byla ústředním motivem vánoční kampaně značky spodního prádla Agent Provocateur. Když jsem si na ni sama pro sebe s úsměvem odpovídala a přeneseně jsem o ní potom přemýšlela i co se týká ostatních oblastí mého života, jako moje práce nebo vztahy, vzpomněla jsem si na celý rok 2016.

Rok, který začal psychickým i fyzickým vyhořením v práci a zklamáním z jednoho muže, pokračoval několika zklamáními z druhého muže, a tím mě kontinuálně nutil zamýšlet se sama nad sebou. Vzpomněla jsem si, jak jsem tento rok několikrát stála před zrcadlem a dívala se sama na sebe, jak brečím. Vyčerpáním, zoufalstvím, bezmocí, zlostí.

Tak třeba v práci. Tam jsem vždycky byla ta ochotná kolegyně, ano, ano, zařídíme, připravíme, na dotazy odpovíme… Časem mě to začalo hrozně vyčerpávat a v lednu to došlo až k přepracování a vyhoření. Byla jsem z toho nešťastná, apatická, najednou fyzicky úplně na dně a práce, která mi obvykle trvá třeba půl hodiny, mi teď trvala hodinu a půl. Prostě jsem neměla žádnou energii a hlavně jsem se vůbec nedokázala soustředit. Začalo mi docházet, že jsem kolegy naučila se na mě obracet, s tím, že samozřejmě to udělám, připravím, odpovím, ano, ano, to všechno hřálo moje ego, protože jsem mohla udělat něco, co ostatní ocenili, a cítila se důležitá. Jenže časem to kolegové oceňovat přestali, stalo se to pro ně normální a samozřejmé. Obraceli se na mě častěji, i s hloupostmi nebo s věcmi, které jsem pro ně už jednou vyřešila, a chtěli odpověď hned, včera bylo pozdě.

Moje hlava to nechtěla vidět a celkem dlouho to úspěšně ignorovala, takže až moje tělo mi muselo důrazně dát na vědomí, že takhle to dál nejde. Není možné napínat strunu do nekonečna, jednou zákonitě musí dojít k tomu, že prostě praskne. Můj pud sebezáchovy mi v tu chvíli jednoznačně zavelel, že já tu svoji nechci nechat prasknout a skončit pak v nemocnici na kapačkách. Najednou na první příčce nestála práce a pocit důležitosti, ale úplně základní potřeba – přežít to. Tak jsem se postupně učila říkat ne, slušně, ale důrazně, nechávala jsem si čas při řešení pracovních problémů, pomalu se učila, jak se tak moc nestresovat, netlačit na sebe, a hlavně, rozlišovat, co je a co není opravdu důležité a odmítat blbosti. Ze začátku jsem měla strach, jestli to bude fungovat, jestli mě kolegové nepřestanou mít rádi, jestli, jestli, jestli… Postupně jsem ale začala zjišťovat, že kolegové naopak respektují, když si řeknu a když vytyčím svůj prostor, že respektují moje hranice a taky, světe div se, zase oceňují to, co pro ně dělám.

Najednou už jsem nebyla ta hodná, ale vyčerpaná holčička, teď tu byla dospělá žena, která upřímně a narovinu řekne, co ano a co už ne. A nakonec mi došlo i to, proč tomu tak je. Začala jsem totiž respektovat sama sebe, svoje potřeby, svoje přání. Začala jsem víc respektovat i svoje tělo, nechala ho odpočívat, když potřebovalo, poslouchala ho, když se mi snažilo něco říct třeba nemocí nebo falešným žlučníkovým záchvatem. Díky tomuto kancelářskému kurzu přežití jsem opustila pocit, že musím vyhovět všem, a to i za cenu toho, že se jim to nemusí líbit.

Naughty or nice? Teď už víte, jaká je moje odpověď. A jaká je ta vaše?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.